Některé pověry jsou docelalaskavé. Stačí si vzpomenout na takového čápa, který se lopotí s nemluvňaty. Některé jsou ještě docela milosrdné. Ty se týkají třeba lidových pranostik. Příkladem je třeba bezohledné vyhánění chudáka skřivana na Hromnice. Ten den si prý musí vrznout i kdyby měl zmrznout. Jsou ale pověry, nad kterými opravdu zůstává rozum stát. Naši předkové rozhodně nešetřili jednoho zajímavého obojživelníka.
o Mlok skvrnitý byl v jejich představách tak studený, že v jeho blízkosti vyhasne i oheň.
Největší obavu z něj měli asi sadaři. Stačilo, aby se mlok vyškrábal na nějaký strom a v tu chvíli byly všechny plody jedovaté. Pokud by si někdo nedal říci a něco ze stromu snědl, určitě by umřel na zimnici. V domácnosti stačilo, aby se obávaný obojživelník jen dotkl stolu, na kterém se připravoval chléb. Pochopitelně, že pak byl chleba jedovatý. A takových nesmyslů byla celá řada. Tohle by mlokovi snad ještě tolik neškodilo. Ale přesvědčení, že s jeho pomocí lze získat kámen mudrců, jeho řady jednu dobu citelně ztenčilo.
o Mloci se z tohoto důvodu
– pekli
– vařili
– louhovali
– sušili
– roztloukali.
Konečně mají klid
Teď už naštěstí tomu krásnému zvířátku dali lidé pokoj a může si v poklidu žít v málo dotčených listnatých lesích. Miluje vlhko. Proto je většinou zalezlý pod kameny, kde se vlhkost udržuje.
o Pokud bychom ho viděli na souši, pak by na nás působil trochu neohrabaně.
– Při chůzi vypadá trochu jako kachna.
o Jakmile se ale dostane do vody, stává se z něho dokonalý a elegantní plavec.
Jeho potravou jsou žížaly, červi, plži a larvy. Žije osamoceně a jen v době, kdy mu příroda velí přivést na svět další generaci, vyhledává partnera. Tohoto černého tvora se žlutými (někdy až oranžovými) skvrnami asi moc často neuvidíte. Je velice plachý a v blízkosti lidí se nevyskytuje.Asi ví proč.
