Rubrika: Moto

Každý, kdo má srdci řidítka a místo krve benzín, by vám řekl, že už dávno neplatí, že nejkrásnější pohled na svět není ze hřbetu koně, ale ze sedla pořádně nadupaného motocykl. Tito moto blázni, se rekrutují ze všech společenských vrstev a jsou různě rozkastováni, jedni tvrdí, že ti druzí, nejsou ti správní motorkáři apod. Rád bych se ale zmínil o skutečných moto bláznech, kteří o své lásce k motocyklům, nemusejí nikoho přesvědčovat a jejich osudem je sedlo a dobrodružství. 

Mám tím na mysli motocyklové jezdce v dálkových rallye, typu Paříž Dakar. Ale dnes se nebavme o těch našlapaných sportovcích s týmy o několika desítkách lidí doprovodu, obytnými vozy a cateringem, ale kluky a holky, kteří po ose dojedou na start se svým batůžkem a pak si odjedou, několik tisíc kilometrů a když pan Bůh dá, dojedou do cíle, hodiny po vítězích, bez ovací, bez sponzorů, ale v duši možná bohatější, než vítězové, kteří v době jejich dojezdu už slaví své odměny.

Každý rok je znovu a znovu vidíme na startech nejrůznějších dálkových rallye a nejsou vzácné záběry, když pak někde v poušti stojí, nad zničenou motorkou a hlavou jim běhá, ne co se mohlo stát, ale jak to udělají a kde na sobě popřípadě na rodině ušetří, aby příští rok, znovu sehnali na startovné a stroj, který pořídí s vědomím, že nikdy nemůže vyhrát. Nikdy nebudou v prime timech televizí a na obálkách motoristických a společenských časopisů, ale jsou to právě tito bezejmenní, kteří ještě nesou duch dobrodružství, přátelství a vzájemné pomoci, kteréžto myšlenky stály u zrodu dálkových rallye. Tento duch dobrodružství, by se dávno pod tíhou byznysu a zájmu sponzorů na těchto akcích, dávno vytratil, ale v nich a jejich baťůžcích, je ho víc, než v konvojích doprovodů továrních týmů. Je třeba připomenout, že tento svět, již není dávno mužský a ženy do něj pronikají stále výrazněji a v očích mužů si vydobyly úctu a obdiv.  

Máte vlastní automobil? Já ne a vždycky jsem si ho přála. A taky že jsem ho, ale potom měla. Měla jsem krásné malé modré auto, které mi ovšem stačilo. Bydlím na vesnici, takže jsem si přála mít právě auto kvůli praktickým věcem. Automobily právě moc praktické jsou, i když v poslední je ta praktičnost velmi drahá, ale co bych si bez něj počala. Kdybych musela jezdit na nějaké velké nákupy právě jenom autobusem anebo na kole. No, dokážete si představit, kdybych jezdila na nějaké velké nákupy na kole? Mám taky velkého psa a kočku. Tak si jistě dokážete představit, jak by to vypadalo, kdybych na kole táhla nějaké deseti kilové granule pro psa a dvoukilové granule pro kočku, takže v tomto případě se auto velmi hodí.

Taky jsem nevěděla, jak bych si vozila třeba nějaké těžké prací prášky nebo aviváže a takové další těžké, ale nutné věci. Bylo to opravdu složité. A byla jsem pro to ráda, že mám vlastní automobil, jenže jednoho dne mi ho někdo ukradl. Nevím, čí to byla chyba, protože s manželem jsme jeli z výletu, auto jsme nechali před barákem. Já jsem si myslela, že auto zamlčel můj manžel. Jenže můj manžel si myslel že jsem auto zamkla já.

A tak jsme si mysleli, že je auto zamčené a že je v bezpečí. Jenže to byl omyl. Byli jsme tak unavení, že jsme ani neslyšeli, že auto zapnulo motor, které nastartovalo. Bohužel motorek jsme neslyšeli, protože jsme byli velmi moc unavený z výletu a auto se bohužel ani po měsíci nenašlo. Navíc jsme už poučení, protože máme nové auto, takže si dáme pozor, aby auto bylo na noc vždycky pečlivě zamčené. myslím, že kontroly všeho, hlavně tedy auta jsou velmi důležité, protože je to jenom o jednou. Stačí nějaká nepozornost a nehoda nebo neštěstí je opravdu na světě. A tak se něco může řešit i hodně dlouho, a to asi nikdo z nás nemá rád. Navíc auto chce i péči.

Pamatujete si na své první auto? Anebo jste ho vůbec ještě neměli? Anebo vás nechává auto chladným? Já jsem na tom tak, že jsem do aut úplný blázen. Auta miluji. O autech sním celý život. Už jako malé dítě jsem si hrála s auty a panenky a nějaké dětské kuchyňky mě vůbec nezajímaly. Vždycky jsem si říkala, že až budu veliká, tak bych chtěla pracovat s auty. A víte, co bych chtěla dělat nejraději? Samozřejmě, že bych chtěla být automobilový závodník. A nejradši ještě takový, že bych jezdila někde v nějakém velkém a složitém terénu. Auta byla můj život. A proto jakmile jsem měla hned 18 let, tak jsem se ihned hlásila do autoškoly. Nemohla jsem tomu uvěřit, že bych byla nějaký rok bez řidičského průkazu.

A tak jsem si ihned v osmnácti letech udělala řidičské oprávnění. A protože mě auta moc bavila, tak jsem se učila autoškolu už od svých šestnácti let. A to se mi opravdu vyplatilo. Pamatuji si, jak na mě všichni koukali, když jsem měla hotové testy za opravdu poloviční čas a všechno dobře. Musím říct, že jsem všechny otázky znala nazpaměť. A jízdy v autě jsem také udělala napoprvé stejně tak techniku Byla jsem z toho nadšená a taky si pamatuji, na své první auto. Bylo takové modré. Sice malé, a ne moc pěkné, ale pořád ho mám ráda a pořád na něj myslím, vždyť to bylo moje první auto.

Nyní je mi třicet pět let a mám své třetí auto. Jsem opravdu nadšená. Moje třetí auto je takové terénní, přesně takové, jaké jsem si vysnila. A o letošních prázdninách s ním mám v plánu jet do nějakých hor. Není nic lepšího než když milovaným terénním vozem pojedu někam na výlet do složitého terénu. Nebojím se toho. Ještě se mnou jede moje nejlepší kamarádka, která taky je blázen do aut. Sama má již několik let terénní auto a sama jezdí dokonce i auto závody a musím říct, že je v tom opravdu moc dobrá. Sama má již několik diplomů a ocenění, protože je v řízení auta opravdu perfektní. A já vím, že se mám od ní toho opravdu moc a co učit.